…a jak rychle plnily se krabice pastelkami, štětci a barvičkami, dětskými omalovánkami a vůbec mnohými dětskými radovánkami, které by snad alespoň na chvíli mohly dát zapomenout těm dětským srdcím všemu, co ještě kdesi v hloubi svých čistých duší možná ani nechápou a nerozumí tomu, nerozumí, že si nemohou hrát se svými hračkami, svými kamarády na pískovištích, která asi mají, teď stovky kilometrů odtud, na dohled pod okny svých pokojíčků. Najednou stojí v místnosti spolu s ostatními dětmi, několika maminkami, hromadami ještě nerozbalených krabic se vším potřebným. A k tomu ještě bedničky se vším vyjmenovaným na začátku. Ty smutné oči chvíli nevěděly, co mají dělat.  Koukaly se, možná bázlivě očekávaly, co se bude dít. Trošičku rozpačitá chvíle pro všechny přítomné.

 Jééé, mami, já bych si přála kočičku….jé, tati, já chci raději pejska…nebo křečka, rybičky činčilu. Kamarád má ještěrku, já bych se o ni staral. Fakt. Ty z odvážnějších dětí touží mít hada nebo sklípkana, dítka poněkud radikálnější by zaprovokovala  touhou po potkanovi znuděně povalujícím se na levém rameni. Jistě nejedno srdce vyučujícího přírodopisu by zajásalo nad znalostmi živočišné říše žáka školou povinného.

Zatím jen velice poklidně probíhalo vyučování na rýmařovské škole, nic nenasvědčovalo čemusi neobvyklému, než se v jeho průběhu najednou začalo rozléhat hlasité bouchání, lomoz, povyk a zlověstné chřestění řetězů, tedy jakási předzvěst všech budoucích událostí.