Výstava TITANIC – PRAHA
Belfast, Thomas Andrews, 14.3.1912, 31.5.1911, ledovec (doplňte do textu). Jednoho krásného dne … byl spuštěn v ... na vodu v té době pozoruhodný parník, který byl majitelem mnohých nej. Jeho šéfkonstruktér se jmenoval …. Cesta do New Yorku skončila …, když se krátce před půlnocí srazil s …..
Mnoho dalších informací se bylo možno dovědět ze stejnojmenného filmu a každý pravděpodobně zná i píseň My Heart Will Go On, která ve zkratce o událostech napoví o ději těm, kteří film ještě neviděli. Stejně jako já.
Ale i proto jsem spolu s žáky základní školy rád navštívil výstavu, kterou bylo možno spatřit jednoho dubnového dne, který sluncem naznačil mnohé. Však konec expozice dal jasnou odpověď na to, co je osud.
...můžeš-li někomu udělat radost (třeba jen na chvíli), musíš tak učinit.
Desítky dětských očí by se pomalu měly zahalit do tajemství denního snění. Vlastně kdo by nezatoužil dát si v práci každého dne po jídle milých dvacet minut na spočinutí těla i duše. Dvacet minut sladkého lenošení a zažití si jen tak okamžiků ničeho. Ničeho tak blížícího se po krásné uzoučké stezičce ke sladké bráně snů. Snů o čemkoliv. Kdo ví. Prostě jen tak. Tyto myšlenky jsou však zapovězeny mnohým, s výjimkou těch právě se nacházejících v jedné z místních školek, kam vstoupili jen o několik málo let starší žáci základní školy, aby se svým čtením proměnili v klíčníky od brány bytí uprostřed her a zábavy. Ale když jim se možná spát ani nechce.
