Jééé, mami, já bych si přála kočičku….jé, tati, já chci raději pejska…nebo křečka, rybičky činčilu. Kamarád má ještěrku, já bych se o ni staral. Fakt. Ty z odvážnějších dětí touží mít hada nebo sklípkana, dítka poněkud radikálnější by zaprovokovala touhou po potkanovi znuděně povalujícím se na levém rameni. Jistě nejedno srdce vyučujícího přírodopisu by zajásalo nad znalostmi živočišné říše žáka školou povinného.
Ale…ale…vše je nějak jinak. K aktivitě zrozený školní parlament přišel s myšlenkou nějakého originálního školního maskota, který by byl nositelem všech potřebných vlastností a idejí vystihujících většinu z těch, kteří navštěvují školy všeho druhu. A naše škola tedy nemůže jen tak přihlížet. Vlastně ani netrvalo dlouho a na jednom z parlamentních sezení se zrodil nápad, že bychom si právě takové zvířátko mohli adoptovat v nedaleké ZOO Olomouc.
Jen o málo déle trvalo hledání zvířete z nejlepších. Žralok zamítnut. Klokan zamítnut. Všichni znejistěli u slona indického. Dikobraz zamítnut také. O hmyzu snad neuvažoval nikdo. Stejně tak dopadlo mnoho dalších obyvatel ZOO, až se najednou zrodil lemur. A hned s dobře zapamatovatelným jménem Evža. Slovo dalo slovo. Nejdříve tedy myšlenka dala myšlenku. Hlasovat se ani nemuselo a přírůstek (tedy jen vzdálený) byl na světě. Stejně jako možnost toto vše realizovat. A najít tolik potřebné peníze.
Původně se tedy rozmýšlel plán, jak naplnit pomyslnou kasičku (krásné keramické prasátko) dostatečným množstvím financí. Prvním nápadem bylo uspořádání výstavy uměleckých děl z rukou dětí i s následnou dražbou žákovského umění, který byl nakonec odsunut do příhodnějších měsíců, ale právě tak se otevřela jiná možnost, možnost na začátku zavrhovaná z mnoha důvodů. A tou byla žádost žákům o dobrovolnou sbírku. Tento záměr se jevil sice jako velmi rychlý, ale obavu zde vzbuzovala možnost nezískání dostatečného množství potřebných financí, tedy nesetkání se s potřebným nadšením tolik potřebných vhodných dárců. Právě zde ale došlo k zásadnímu a největšímu omylu. Hned v prvních dnech se nasbíralo mezi žáky i jejich učiteli tolik, že lemur Evža se už pomalu stával naším členem, maskotem, dítětem. Členem naší celoškolní rodiny.
To vše za nashromážděnou částku přesahující 3000 korun. Škoda jen…škoda…že nikdy nebude moci navštívit a seznámit se s těmi, kteří rádi přispěli na jeho zářnou budoucnost. Však výhodu to přece jenom má v podobenství hory a Mohameda. My přece můžeme bez větších problémů Evžu navštívit sami. A to téměř kdykoliv. A my? My ho přece jako nového kamaráda někdy přijedeme pozdravit.
Ivo Janoušek