Je jedenatřicátý říjen a staré pohanské kmeny pravděpodobně široko daleko nikde. Předvečer Dne svatých se v rýmařovské základní škole jen maličko změnil na předpoledne téhož svátku. A potom nastalo už mnoho podobenství poskytujících pohled na tento skutečně původně pohanský svátek, v němž by dýňová polévka byla neuvěřitelnou troufalostí.
Už příchod před budovu školy na ulici 1. máje dal napovědět, co se asi bude v následujících hodinách v jejích prostorách odehrávat. Všude kolem mnoha temných masek čarodějů a duchů se objevilo i několik kočičích vtělení, košťata v rukách žáků nepředstavovala tolik obávaný velký úklid. Přesto očekávaně častou barvou typickou pro tento den byla právě ona černá a oranžová. Samozřejmě i mimo jiné, které měly navozovat onu lehce mystickou a temnou atmosféru.
Nikde se sice neozývalo americké pořekadlo Trick or treat a nikoho z žáků naštěstí nenapadlo hezky dle zaoceánských tradic mazat kliky zubní pastou, pomalovávat dveře a… (další neoamerické „helouvínské“ vychytávky zde z důvodu školácké návodnosti raději nebudu uvádět).
Žáci čtvrtého, pátého a šestého ročníku se v ono pondělí zúčastnili akce, ve které jim školní parlament zpříjemnil poslední říjnové dopoledne stávajícího roku zábavou, která byla po absolvování osmi zastavení se všemožnými úkoly odměněna sladkým nepřekvapivým překvapením. A tak bylo mnohokráte vidět ve tvářích radostné úsměvy žáků dokonce i z úkolů veskrze nepovedeně provedených. Ale nevadí. Možná důležitější bylo uplatnění milionkráte opakované myšlenky o škole hrou. Myšlenky vstupující, alespoň si myslím, do školního prostředí stále častěji.
Asi vše bylo tedy nakonec úspěšné, neboť ještě druhý den jsem byl několika menšími žáky pozdraven způsobem ne zcela obvyklým. V čem spočívala ona neobvyklost? Třeba právě jen v tom, že ke mně s nelíčeným překvapením z řady čekajících jedlíků dolehlo kouzelně bezstarostné: „Dobrý den, pane vodníku.“
Text Ivo Janoušek, foto Helena Čuková
