Jedenadvacátého dne měsíce února opět ve škole probudily se múzy.
Venku sice den nikterak vítal myšlenky jdoucí ruku v ruce s pocity s políbením múz, přesto však našlo se mnohých těch, kteří chtěli zúčastnit se každoročního zápolení v umění recitačním, tedy umění, které součástí bylo i v hrách kdysi olympijských. Všichni přítomní žáci byli rozdělení způsobem obvyklým. Žáci šestého a sedmého ročníku do kategorie jedné a ti starší pak do kategorie druhé. Snad jen souhrou vlivů planetárních, souhrou okolností a možná i vlivů dalších měly obě kategorie po sedmi zdatných recitátorech. Z důvodů zřetelných však nelze uvádět počet hochů a dívek, aby porušena nebyla genderová vyváženost. Ale snad neporušíme pravidel dalších, když v závěru uvedeme jména vítězů, nikoliv však poražených. Těch opravdu toho dne nebylo. Nešlo zde však o pokoření poražených, výsměchu jejich a ponížení. Smyslem zápolení recitačního bylo vyjádření radosti z projevu verbálního.
V průběhu recitace veškeré mohla porota skoro vševědoucí vyslechnout básní vážných i veselých, básní o tom, jak všichni komusi to lhali, ale i básní o radostech žití. Básní autorů slovutných, jakož i jednoho autorského originálu žákovského. Hezké to bylo nakonec pro všechny poslouchání.
A jak řevnivost ta dopadla? No dobře přece. A chcete–li dozvědět se i o výsledcích, pak věnujte čtení ještě chvil několika krátkých.
V kategorii nejmladší na stupeň nejnižší vystoupala s básní vlastní napsanou Barbora Vogelová. Jen o maličko lépe slovy vládl toho dne Matyáš Matušek, aby však ten pomalu blížil se k tomu, kdo nejkrásněji zahrával si se slovy. Tou v závěru stala se ta, jež po gellnerovsku nevěřila nikomu. Jméno její Jana Knotková bylo.
Kategorie těch odrostlejších v rozhodování obtížnou byla, aby v poslední chvíli vyčerpaní porotci dvou vítězných vybrali. Dvojice ta skládala se z Alexandry Glacnerové a Lucie Škarupové. V kategorii této také jeden jinoch ocenění zasloužil. Tímto uznán byl Petr Pátík. Statečně ten odolával a zarputilým byl, aby místa svého udržel před Lucií Svobodovou.
Všichni, co účastni toho roku byli, pochválení obdrželi za účast, za ochotu k boji lítému a do příštího ročníku pozváni byli zas.
Ti vítězní však ještě mnoho sil vynakládat budou, by ještě lépe slov svých užít dokázali a v dalším klání krnovském opět mezi úspěšné vstoupili.
A závěrem samozřejmě nelze zapomenout také na vystoupení členky souboru pedagogického v osobě zvané Herdis Soorsk, která zarecitovala báseň v jazyce všem neznámém, jazyce dalekého estonského lidu, čímž mile připomněla si dávná svá léta recitační.
Mgr. Ivo Janoušek