Žáci 8. a 9. ročníku z naší školy se na začátku května vypravili na celodenní exkurzi do koncentračního tábora v polské Osvětimi. Během dne navštívili dva nejznámější vyhlazovací tábory v Osvětimi i Březince a absolvovali zde odborný výklad místních průvodců.
Během téměř čtyřhodinové prohlídky si mohli prohlédnout místa, kde zahynulo téměř půldruhého milionu nevinných oběti druhé světové války nejen židovské národnosti. Sami si mohli projít místy, kde byli tito lidé systematicky zabíjeni, aby si uvědomili největší hrůzy druhé světové války.
Za naši školu také žáci uctili památku obětí položením květiny u tzv. Zdi smrti. Neveselá, leč velmi podnětná exkurze byla žáky ohodnocena výhradně kladně. Jako důkaz si můžete přečíst jednu z prací, která z exkurze vzešla:
Lukáš Krumpolec
Osvětim
Než jsem začala psát, dlouho jsem přemýšlela, jak vlastně začít. Bylo mi řečeno: „Adélo, napiš mi reportáž o Osvětimi.“ Ale co? Adéla nevěděla, jak se taková reportáž píše. A pak jsem na to přišla… Ačkoli mi tohle přijde trochu umělé.
Dne 3. 5. jsme se vydali na výlet do polského koncentračního tábora Auschwitz-Birkenau. V autobuse panovala velice podivná nálada. Všichni seděli a přemýšleli jak se zbavit strachu. Na všechny ten pravý strach dopadl, až jsme přijeli na místo. Každý se koukal kolem sebe, jenom aby skryl vnitřní obavy z toho, co viděli před sebou. Ten, kdo mohl ještě nějak ovládat oči, se snažil rozptýlit. Každý byl rád, když slyšel zprávu od učitelů, že sraz je za půl hodiny. Do teď jsme se smáli.
Čas uplynul jako voda a pomalu jsme mířili k onomu místu zvanému jako „Továrna na smrt“. Teď už byl strach doslova hmatatelný. Při proplétání mezi turisty nám pomalu docházelo, že to asi tak strašné nebude. Po 5 minutách nekonečného čekání mezi davem lidí a pozorováním, kdo má co na sobě, a zda-li se to k sobě hodí, se naše skupina rýmařovských dětí vydala kupředu kolem nedočkavých turistů. Všichni jsme dostali sluchátka s nastavitelnou frekvencí a dva průvodce. Tohle všechno se ještě událo vevnitř obrovského baráku z cihel. Ale to když jsme vyšli na „čerstvý“ vzduch bylo horší.
Všude jste i po té dlouhé době mohli cítit divný pach spálených lidských mrtvol. Vlasy, nehty, kosti, vnitřnosti…bylo to cítit. Po procházce jsme měli tu příležitost nahlédnout do toho všeho, co se tehdy stalo. Docela škoda, ale bylo to, že všudypřítomní nedočkaví turisté opravdu kazili celou atmosféru. Blok 11. Když tohle píšu, opravdu mě mrazí. Když si vezmu kousek básně od Petra Ginze „A Židovka dřív bohatá, nesmí mít ani koťata, musí učit doma děti, nakupovat od 3 do 5, nemít šperky, česnek víno, koncert, divadlo či kino…,“ tohle je pravda. Čirá pravda. Tak čirá, jako sklo. Osobní věci, protézy, vlasy, hřebeny, pracovní úbory, fotografie… To nic mě nedojímalo tak jako to, když jsem měla tu čest vzdát hold všem co zahynuli tím, že jsem položila kytičku jako pietní vzpomínku k tak zvané „zdi smrti“. Byl to zážitek neopakovatelný, leč jedinečný. Ten pocit, když kráčíte k oné zdi, jen vy sami před zraky tolika lidí, ať to jsou vaši přátelé nebo ne. Shýbáte hřbet nad místem prosáklým krví a utrpením vězňů… To už krapet zabolí. Plynová komora… Vejdete a vidíte to! Vidíte to, o čem jste zatím jenom slyšeli a četli na vlastní oči. Pak vám někdo zaklepe na rameno a ukáže na zeď. Uvidíte tam otisky prstů, jak jedou po zdi, vzadu daleko představa na utěšení, že to udělal někdo z návštěvníků, vám opravdu nepomůže… Teď jste si jistí, že tohle udělal umírající Žid! Sotva se otřepete z tohohle pohledu a uvyknete si na nesnesitelný zápach. Vyjdete ven a najednou se vám naskytne pohled na šibenici, kde popravili samotného Rudolfa Hösse. Jedno místo pro jedinou osobu, nemyslíte, že poprava je trochu zbabělá smrt za to, co udělal všem? A Heinrich Himmler jakby smet. Zmizel někde za hranicemi jako všichni zbabělci, jako například slavný doktor Mengele. Za to, že z dětí dělal chodící nemrtvé a živé kosti, si utekl a není o něm ani slechu. Odcházeli jsme s dosti smíšenými pocity, po chvíli nás opět rozesmálo, jak vždy vstřícný a milý řidič zapomněl na průvodkyni v tom největším dešti. Po příjezdu do druhé části osvětimského koncentračního tábora jsme chvilku čekali, než se mraky rozestoupí a mě opět kazil atmosféru pár Japonců s fotoaparáty většími než jejich paže a fotili koleje… Jejich vskutku smysluplná debata lámanou češtinou byla také moc fajn. Byl tam snad ještě větší zápach, než v předchozím táboře. Když jsme vešli do chatrče s jednou pecí a rozvodem tepla a asi s padesáti trojpatrovými palandami připomínající spíše slamníky, trochu mě opět zamrazilo. Průvodkyně vykládala, ale v tom všem jsem jí při svém vzrůstu nějak neslyšela a proto jsem se dívala na to cosi, co mělo připomínat postele a pec. Všude byla vyryta jména židů jako například Kvído, Bruno, Hannah, Sarah a tak dále… A je tu další chatrč. Betonové desky vyztužené železnými dráty. Na délku tak počítám 25 metrů a hloubka tak metr. Chatrč připomínající záchody. Esesáci měli nařízené, že žádný Žid se nesmí na záchodě zdržet více jako 5 vteřin. Ein! Zwei! Drei! Vier! Fünf! A všichni ven. Komando, které tohle všechno mělo na starosti, se nazývalo „Scheiße Komando“. Mělo na starosti dohlédnout na to, jestli jde všechno jak má, no a popřípadě nějaké to čištění záchodů. Když jsem tam tak stála a poslouchala o tom, jaké nemoci měli vězni… Nedalo mi to a na okraj betonové desky jsem si sáhla. Neopakovatelný pocit.
Cesta domů byla sice překvapivě šťastná, ale i přesto, všichni co tam byli, na mě působili, že ten smích a v celku rozjařené tváře nejsou až tak upřímné, nekonečné debaty, co všechno vlastně měl Hitler v plánu a jaké by to asi bylo být Žid… Každý měl strach, co uvidí, a každý měl strach z toho, co viděl. Řekněte si, že když jsme odjížděli se smíchem na tváři, nebylo to tak strašné, ale tohle má účinky, ač možná u někoho pomalé, tak silné. V tu noc zavřít oči a nevidět to, na co jsem se celý den koukala, byl nadlidský úkol.