Post bellum…aneb jak jsme natáčeli pamětníka

. Publikováno v Školní akce.

 …a tak jsme vybaveni audio a videotechnikou nastoupili do školního mikrobusu, abychom se vydali vstříc neznámému dobrodružství, abychom toho dne mohli udělat další malý krok pro lidstvo.

Tím ale jeden velký a důležitý  krok k poznání a seznámení se s dosud neznámým. Vyjeli jsme tedy, abychom pokročili se samotnou realizací projektu Paměti národa v hledání a získávání informací od lidí, kteří pamatují o něco víc, než  bychom  si mohli jen představit. Cílem byla vesnička Moravice, kde jsme navštívili paní Annu Hladkou, která již byla svůj příběh vyprávět žákům loňského devátého ročníku. My jsme však měli za cíl natočit a nafilmovat její příběh a sestavit tak dokument jejího zajímavého života.

Těsně před desátou hodinou sedmého února jsme plni očekávání přestoupili práh jejího domku. Přivítala nás paní plná neuvěřitelného optimismu a radosti ze života. Chvíli trvalo, než jsme si všichni našli svá místa kolem stolu, než nastavilo se audio i videozařízení a než začala ta pravá dokumentace vzpomínek, které prostřednictvím otázek žáků odrážely někdy nejednoduchý příběh člověka se vzpomínkami na časy dávno minulé. Tak otázky byly nahrazovány dalšími a dalšími.

Nakonec se podařilo nahrát více než sedmdesát minut vzpomínek, z nichž některé v očích žáků prozradily dojetí přítomností slz. I takové však může být, když posloucháte historii jednoho člověka. Mnozí možná spílají dnešní generaci za to, že jsou tak necitliví k minulosti, že je nezajímá a možná i mnohá další že. Za těchto sedm deváťáků však mohu říct, že asi netýká se to všech. To vše si ale dokonale uvědomíte až ve chvíli, kdy právě tito zástupci mladé generace řeknou, že tohle by měli slyšet všichni žáci na naší škole. A docela možná i na školách všech. Že právě tento osobní kontakt je někdy pro duši mnohem důležitější než neživé stránky v učebnici.

Co by to bylo za událost, kdyby na závěr se nezačalo na stole objevovat občerstvení v podobě bábovky, sladkého řezu, oplatků a výborného ovocného čaje. A pak ještě další a další pozoruhodné vzpomínky. Nakonec právě takto sladce se skončila premiéra života možná budoucích redaktorů hledajících nová svědectví o naší minulosti.

 

Mgr. Ivo Janoušek